Pojďte se s námi ohlédnout do minulosti a zavzpomínat na začátky.

Přinášíme Vám rozhovor s paní Anastazií Majíčkovou, které vděčíme za vznik střediska.

Paní Majíčková je obdivuhodná žena.
Původní profesí učitelka základní školy.
Spoluzakládala Charitu v Uherském Hradišti.
V roce 1992 založila první Křesťanskou školku v Uherském Hradišti, kterou pak nějaký čas i vedla.

A pro středisko CESTA byla, je a bude paní Majíčková klíčovou osobou jako zakladatelka a první ředitelka (1997 – 2001)

V října 2016 byla oceněna Cenou města Uherské Hradiště za celoživotní přínos.
Zásluhou její láskyplné a smysluplné práce se dostalo pomoci velkému počtu potřebným.

S paní Majíčkovou (v rozhovoru zkratka AM) si povídala Markéta Albrechtová (MA).

MA: “Paní Majíčková, jaký byl impuls založit středisko pro handicapované?“

AM: “Pocházím z 8 dětí a od malička jsem přirozeně přebírala péči o mladší sourozence. Tak ve mně klíčila ta empatie vůči menším a zranitelnějším.
Potom v dospělosti blízko nás bydlel jeden handicapovaný chlapeček Tomášek s rodinou. A my jsme se tak sblížili a ten Tomášek si mě oblíbil. Podle jeho očí jsme rozeznávali, jestli je veselý nebo smutný, jakou má náladu. A on když slyšel můj hlas, tak na něm bylo vidět, že mě poznává a že se na mě těší.
A tím ve mně rostla ta motivace, ta touha pomoci těm maminkám a rodinám s handicapovanými dětmi (byla jsem učitelka na několika základních školách, takže jsem potkávala rodiny, které takové děti měly).
Tady v okolí Uherského Hradiště nebylo nic, žádné zařízení nebo instituce, kde by se těm rodinám dostalo pomoci a podpory.
Takže jsme spolu s mou přítelkyní, paní Konvalinkovou, chodily na Městský úřad v Uherském Hradišti a předkládaly jsme zastupitelům své vize o této péči pro těžce postižené děti. Že je potřeba něco udělat, nějak těm rodinám pomoci a ulehčit jim to.”

MA: “Šlo založení střediska snadno nebo jste narážela na problémy? Co všechno tomu předcházelo, co to obnášelo?“

AM: “Ano, bylo samozřejmě potřeba ustavit nějakou organizaci, aby to bylo podle zákona vše v pořádku.
Začaly jsme s paní Konvalinkovou jezdit do Zlína, Kroměříže, Olomouce … po zařízeních, které se věnují přímo handicapovaným dětem Tam jsme čerpaly inspiraci a sbíraly informace, kde už zkušenosti měli.
Vůbec jsme nevěděly, jak funguje Diakonie, protože v našem okolí nic takového nebylo.
Takže jsme se to postupně dozvídaly, a zjišťovaly jsme, jak funguje ústředí Diakonie, jaká a kde všude jsou diakonická střediska.
Ale to víte, setkávaly jsme se tehdy i s mnoha předsudky, kdy jsme slyšely pohrdavé poznámky, že to naše snažení je chvilková záležitost, která nás brzo přejde.
Moc nám pomáhala i paní Kašná, která má sama postiženého syna.”

Zřizovatelem střediska se stal sbor Českobratrské církve evangelické, který zaštítil jeho vznik.
Středisko CESTA vzniklo 1. prosince 1997 a od 5. ledna 1998 začalo poskytovat první službu, která je dodnes jeho vlajkovou lodí – denní stacionář.
Denní stacionář začínal s osmi klienty ve věku 7 až 16 let. Jsou ve stacionáři spokojení, spousta z nich je tu dlouhodobě.

MA: “Jak se k Vám do střediska dostaly první děti?“

AM: “V tomto nám tehdy pomohl městský úřad. Vytipoval nám rodiny, kterým bychom tuto pomoc mohli nabídnout (dneska už by to z hlediska ochrany osobní údajů nešlo).
Vytvořila jsem pro tyto rodiny dopis, kterým jsem je pozvala na osobní schůzky. V dopise jsem jim vylíčila, že máme představu o zřízení takové specifické školky či družiny, která by fungovala jako odlehčovací služba pro rodiče. Aby si maminka s tatínkem mohli chvilku oddechnout od nepřetržité péče, aby si mohli bez starostí vyřídit, co potřebují, zajít si na nákup, k lékaři anebo si oddechnout a nabrat další síly.
Takže jsme jim představili takovou vizi, co může jim a jejich dětem denní stacionář nabídnout.”

MA: “Kde středisko zprvu sídlilo a kdy se přestěhovalo do stávajících prostor? Co se tu muselo upravit?“

AM: “Začínali jsme na sborovém domě ČCE, měli jsme tam dvě místnosti, sociální zázemí a zahradu.
Ze začátku jsme měli ve stacionáři osm dětí. Napřed jsme museli zjistit, na jaké úrovni každé dítě je, jestli vedle sebe snesou i někoho jiného než maminku, člena rodiny.
A takto se vytvořila naše skupina. Na faře jsme byli dva roky. Hledali jsme vhodnější a větší prostory, protože k dennímu stacionáři jsme chtěli poskytovat i služby rané péče.
Nakonec jsme našli zázemí v bývalé mateřské škole Na Stavidle. Musely tam samozřejmě proběhnout určité stavební úpravy, aby prostory byly vhodné pro svůj účel.
Tehdy nám finančně velmi pomohli přátelé ze sboru z Holandska. Poskytli nám polovinu potřebné částky, což nám velice pomohlo. Druhá půlka pak byly dary a pomohlo i město. Holandští přátelé nás tady pak i navštívili.
Také moc ráda vzpomínám na své kolegyně, které se mnou denní stacionář budovaly.“

MA: “Naše středisko se od začátku jmenuje CESTA. To Vy jste tento název vymyslela. Jak Vás napadl?“

AM: “Protože každý máme svou cestu, po které životě jdeme. Jak zdraví lidé, tak nemocní a handicapovaní. Je jenom na nás, jaké cíle si na té cestě stanovíme. Jaké zkoušky nás čekají, jak se k nim postavíme a jak v nim obstojíme. Je jen na nás, jak jsme na své cestě aktivní.“

MA: “Paní Majíčková, jak celkově vzpomínáte na středisko CESTA?“

AM: “Byly to nádherné roky! Já jsem už tehdy byla vlastně v důchodu, ale moc mě nebavilo jen nečinně sedět doma. A jak jsem potkávala ty maminky a postižené děti, tak jsem cítila, že jim musím nějak pomoct.
Vybudovali jsme společnými silami něco, co tu předtím nebylo. Pomoc pro ty, kteří ji potřebují. Sama bych to samozřejmě nezvládla a proto děkuji všem, kteří pomáhali a pomáhají. To je velice důležité. Středisko je nezisková organizace a je tedy odkázané na pomoc dárců.
Moc ráda vzpomínám na všechny ty všední i nevšední dny a události – na různé výlety s dětmi, třeba do zámecké zahrady v Buchlovicích. Na benefiční koncerty, na kloboukové bály, na dny otevřených dveří.
Budete i letos pořádat dny otevřených dveří?“

MA: “Ano, určitě budeme. Hned na začátku října, u příležitosti Týdne sociálních služeb. Také bude výstava krásných obrazů klientů sociálně terapeutické dílny v knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana, v kavárně Café Colejní a v hradišťské nemocnici.“

AM: “To je dobře. To je velice dobře, že středisko zase ožije, bude vidět navenek a povstane jako bájný fénix z popela. Ať se Vám daří a všechno to zvládnete.“

Srpen 2023